Pozvánka oddílu KAJKY na listopad 2006

Schůzky probíhají v klubovně ve čtvrtek od 16:30 do 18:30 hodin a jmenují se takto:

  2. listopadu – 7. – Sviť měsíčku, sviť, ať mi šije nit

  9. listopadu – 8. – Martin za dveřmi – na bílém, nebo hnědém koni?

16. listopadu – jsme na víkendovce – schůzka se nekoná

23. listopadu – 9. – Zvířátka se chystají na zimu

30. listopadu – 10. – Třídíme správně odpady?

 

Hostivická drakiáda v sobotu 4. listopadu (693.)

Vlahý podzimní deštík spláchl naděje na zdárný průběh hostivické drakiády v sobotu 21. října, proto ji vyhlašujeme v náhradním termínu v sobotu 4. listopadu od 14 hodin. Sejdeme se opět v Ziklově parku, u zastávky autobusu Na Pískách. S sebou kromě slunného a přiměřeně větrného počasí přineste své draky, soutěžíme v kráse i v letových schopnostech. Připraveny jsou i další soutěže, takže akce probíhá i za bezvětří.

 

Třináct let Kajek v sobotu 11. listopadu (694.)

                 

Přesně 17. listopadu oslaví Kajky 13 let ode dne, kdy si zvolily svůj název. To je tak významná událost, že v tento den později vznikl státní svátek, který využijeme k víkendovce. Proto letos oslavy počátků oddílu připadají na sobotu 11. listopadu, kdy se sejdeme v 9 hodin v klubovně. A co nás čeká? Dopoledne se vydáme ke Stromu úmluvy, Úmluvu vykopeme a doplníme nový zápis. Odpoledne pak zveme do klubovny od 13 hodin rodiče, protože vypukne klání Kajek s rodiči, řada soutěží v oddílových disciplínách, které ukáží, kdo je lepší. Na závěr nemohou chybět ani hody, tentokrát vyhlašujeme mrkvičkové. Každý účastník přinese nějakou pochoutku, která je z mrkve nebo aspoň viděla mrkev z rychlíku. Doporučujeme spíše drobnější kousky v přiměřeném množství, aby všichni mohli ochutnat, ale moc nezbývalo. Oslavy třinácti let Kajek skončí asi v 17 hodin.

 

Víkendovka ve Mšenu od čtvrtka 16. do neděle 19. listopadu (695.)

Co se skrývá pod pokličkou? To zatím neprozradíme. Můžeme napsat jen to, že Pokličky se skrývají poblíž Mšena, kam míří naše listopadová víkendovka.

Na víkendovku je potřeba tradiční vybavení přizpůsobené horkému a suchému listopadovému počasí. Po předchozích zkušenostech připomínám: nezapomeňte přezůvky, utěrku na nádobí, ešus, hrníček a lžíci. Spát budeme v Sokolovně ve Mšenu na vlastních karimatkách, zajištěno je vytopení místnosti vodou, totiž teplem. Sraz je v pátek 16. listopadu v 16:15 hodin na hostivickém nádraží, spokojená dítka vrátíme v neděli 19. listopadu v 16:00 hodin na stejném místě.

Kdo se chce zúčastnit, odevzdá přihlášku a účastnický poplatek 350 Kč nejpozději v sobotu 11. listopadu.

Samolepku nabízíme prvním třem Kajkám, které zjistí, jak se jmenuje skalní útvar na snímku.

 

Den lidových řemesel v sobotu 25. listopadu (696.)

V sobotu 25. listopadu vypukne v klubovně opět den lidových řemesel – výroba vánočních přání a svícnů, vyřezávání věšáčků (Zelenáči), fotografické obtisky, řezání a štípání dřeva a spousta dalších zajímavých činností. Začínáme v 9 hodin, končíme v 16 hodin.

 

Nenechte si ujít

 

Výstava Toulky českou krajinou na hostivickém zámku do 24. listopadu

Výstava, kterou pořádáme ve spolupráci s městským úřadem, představuje podařené fotografie Jiřího Hasmana, Jaroslava Kořána a Jiřího Šimáčka z mnoha různých míst naší republiky. Zmínit můžeme Český kras, řeku Střelu, Ještěd, České Švýcarsko, Orlici, Rakovnicko, Jizerské hory, Jeseníky, Průhonice, Kokořínsko, ale i zajímavá místa v Praze.

Neotálejte a výstavu si prohlédněte do 24. listopadu, otevřena je v pracovní dny v pracovní době městského úřadu.

 

Přehled akcí na prosinec

 

Kurzívou označuji neoddílové akce, které by neměly uniknout vaší pozornosti.

 

neděle 3. prosince – Mikulášská pro děti v Sokolovně

sobota 9. prosince – vánoční světélkování ve škole

neděle 10. prosince – lezení na Palmovce

neděle 17. prosince – Vánoce pro zvířátka (celodenní výprava)

čtvrtek 21. prosince – Vánoce pro Kajky (vánoční schůzka)

 

Oddílové zprávy

 

Změny v klubovně

Kdo poctivě sleduje zápisy z jednání hostivické rady města, asi zaznamenal, že se v nich v poslední době psalo o změně nájmu naší klubovny. Laďka se rozhodla, že nechá převést nájem z Pionýra, který zastupuje, na Český svaz ochránců přírody, který zastupuje Jirka (a Laďka v něm dělá revizora). Tento převod znamená jen formální změnu, na způsobu fungování klubovny se nic nemění.

Patro klubovny, které užívají skauti, nechalo město zpevnit novou konstrukcí s dřevěným obkladem. Dohodli jsme se se skauty, že každá organizace zajistí jeden nátěr. Skauti natřeli dřevo na zemi před zpracováním, spolupracovníci Kajek dali přednost nátěru až na místě. K tomu skutečně v půlce října došlo, takže musíme udělit každému, kdo se na tom podílel (Vašek, Ondra, Michal V., Veronika, Tereza H., Jana S., Jitka, Petr N.), po dvou malých, naprosto bezvýznamných, lehko smazatelných a nic neříkajících plusech.

 

Proč jsme káceli smrky u klubovny

Třeba jste si všimli, že před klubovnou zmizely tři smrky. O kácení požádal ředitel sousední zvláštní školy, protože stromy rostly ve stísněných podmínkách a kořeny narušovaly dlažbu kolem školy, možná zasahovaly i pod budovu. Smrky vysadili před 29 lety (podle letokruhů) naši předchůdci, aniž by docenili, že stromy po čase tak povyrostou. S tímto kácením, které povolil městský úřad, jsme souhlasili také proto, že otevření prostoru přivede světlo do klubovny. Navíc jsme se ujali samotného kácení. Že všechno proběhlo bez problémů, za to vděčíme Vaškovi, Ondrovi a dalším pomocníkům. Děkujeme. Plánujeme, že dřevo z kmenů využijeme na nějaké sportovní atrakce, náměty uvítáme.

 

Soutěž tělesné obratnosti (STO) v roce 2006

K podzimním měsícům v Kajkách patří STOVka a ani letošní rok nebyl výjimkou. Tady jsou výsledky těch, kdo dosáhli aspoň 50 bodů; ti dostanou diplom v sobotu 11. listopadu:

mladší

starší

1. Kristýnka

82 b.

5.-6. Adam

55 b.

1.-2. Jana H.

89 b.

2. Tereza S.

75 b.

5.-6. Pavel J.

55 b.

1.-2. Maruška

89 b.

3. Borek

73 b.

7. Vítek

54 b.

3. Tereza M.

80 b.

4. Kuba

70 b.

8. Kačka N.

53 b.

4. Bára Ned.

67 b.

 

 

9. Terka J.

52 b.

5. Vojta

51 b.

Jana a Maruška si splnili STOVku do Zálesáka již loni, takže jediným, kdo úkol splnil letos nově, je Tereza M., a to úplně přesně s nejnižším uznatelným počtem bodů. Kristýna ještě dělá Zelenáče, naopak Borkovi chybělo pouhých sedm bodů. Další příležitost bude opět za rok…

 

Mistr uzlování 2006

Letošní mistr uzlování na podzimkách v Lomnici se nepochybně zapíše do oddílových dějin. Naprosto mimořádně a jednoznačně padl celkový rekord ze všech předchozích deseti ročníků a navíc byla překonána řada dlouhodobých rekordů u jednotlivých uzlů. Když to slyšel Ondra, málem plakal, že jeho rekordy zmizí z historických tabulek. Jeden jeho rekord, zkracovačka normálně, však přesto přežil o 0,2 s a do dalšího roku přetrvávají ještě dva rekordy Jany S. a jeden Mirečkův.

Nejprve se Jana H. nenechala zmást mými výpočty s připočtením mnoha vteřin navíc a jásala, že překonala celkový rekord o 8 s, ale nakonec se radovala nejvíc Tereza M., která dosavadní Mirečkův rekord z roku 2002 a vyrovnaný Luckou loni, pokořila o neuvěřitelných 16 vteřin a stala se letošním mistrem uzlování. A tady je úplné pořadí a dosažené časy, v kterých se projevilo, že některé Kajky nepředvedly všechny uzly (za chybějící uzel se počítá 60 s):

1. Terka M.

22,04 s

6. Katka

  97,76 s

11. Pavel

241,20 s

2. Jana H.

29,73 s

7. Adam

127,47 s

12. Maruška

372,48 s

3. Dana

47,81 s

8. Terezka S.

142,11 s

13. Lucka

378,79 s

4. Fífa

57,05 s

9. Verunka

170,61 s

14. Vojta

405,43 s

5. Kuba

87,17 s

10. Kristýnka

236,80 s

15. Vítek

449,17 s

A tady máme všechny platné rekordy, nové jsou zvýrazněny tučně:

 

ambulanční

dračí

lodní

rybářský

škotový

zkracovačka

normálně

1,69 s

1,30 s

0,31 s

2,82 s

2,26 s

1,41 s

Jana H.

Terka M.

Terezka S.

Mireček

Jana S.

Ondra M.

poslepu

2,05 s

1,22 s

0,40 s

2,57 s

3,11 s

1,66 s

Terka M.

Jana S.

Terka M.

Terka M.

Terka M.

Terka M.

Úplné výsledky vyvěšujeme na nástěnce v klubovně a diplom dostane mistr na oslavách třinácti let Kajek v sobotu 11. listopadu.

 

Výběrové řízení na novou hlavičku Kajčího křiku

Kajčí křik tak jako každý rok změní lednovým číslem svoji hlavičku. Využíváme přitom náměty od Kajek, například letošní hlavičku navrhla Maruška. Vyhlašujeme proto pro všechny Kajky výběrové řízení na návrh nové hlavičky. Návrh musí splňovat tyto náležitosti:

·      obsahuje nápis „Kajčí křik“, letopočet 2007 a znak Kajky (doporučuji navrhnout tak, aby se dal vložit v počítači na určené místo oficiální znak)

·      má vymezeno místo pro počítačové doplnění pořadového čísla, které musí vypadat dobře krátké (např. 1) i dlouhé (např. 12a)

·      hlavička zasahuje na celou šířku stránky A4 a je co nejužší, aby nezabírala třeba půlku titulní stránky

Návrhy přijímáme do čtvrtka 7. prosince, zajímavé návrhy oceníme barevnými samolepkami a s vítězným návrhem se budete setkávat celý příští rok v každém Kajčím křiku. A kdyby náhodou nikdo nic nenavrhl, tak si něco vymyslíme sami a opovažte se pak pyskovat!

 

Stalo se

 

Pohádkový les se Sněhurkou a sedmi trpaslíky

V sobotu 9. září se konal již tradiční pohádkový les, tentokrát se Sněhurkou a sedmi trpaslíky. V trpaslíčky se proměnily střední Kajky. U Rejpala (Jany s Miškou) děti plnily kyblík pískem, Šmudlovi (Báře) dokreslovaly obrázek, Kýchal (Dana) po nich chtěl donést tři květiny, ale každá musela být jiné barvy, zato Dřímala (Terku M.) bylo nutno nejdříve vzbudit, aby zadal úkol poznat předměty v pytli jen podle hmatu, Prófa (Ála) požadoval mezi obrázky najít jablíčko a ještě k tomu pojmenovat další ovoce, Stydlín (Kačka H.) potřeboval pomoc s roztloukáním drahokamů (křídy) a u Štístka (Blanky) si každý mohl vyzkoušet své štěstí při hodu míčkem do hrníčku.

Kdo si z trubky, čepičky, očí a vousů vyrobil trpaslíčka, mohl vyrazit do pohádky. Hned potkal zlou královnu, která se tázala zrcadla, kdo je v zemi nejkrásnější. Na plátěné stěně viselo několik zrcadel (s obrázkem myslivce, trpaslíka, Sněhurky, dětí, královny, zajíčků) a úkolem bylo určit, které odpovídá správně. Pak královna Sněhurku vyhnala s myslivcem do lesa. Myslivec děti dovedl k provázku a podle něj se pokračovalo dál. Po cestě všechny vylekal chodící strom (toho se bály nejen děti, ale i maminky, babičky a pejskové, přitom jen mával rukama a slušně zdravil), veverka, pavouk i ze stromu prudce se snášející sova. Po vyjití z lesa každý našel chaloupku. Nejdříve bylo třeba u Jitky H. uklidit v kuchyni a připravit vše na večeři trpaslíků, o kousek dál se uklízelo v ložnici a stlaly se postýlky.

A pak se děti dostaly k jeskyňce, kam trpaslíčkové chodili kopat drahokamy. Každý si tedy pro jeden kamínek došel. To nebylo snadné, v jeskyni létal netopýr, lezly ze stropu krysy a samotný poklad hlídal hadí král. Kdo měl kamínek, stal se trpaslíčkem a dostal jejich čepičku. Po cestě domů do chaloupky čekal u Týny a Věry přechod po padlém kmeni s lucerničkou v ruce a za zpěvu „Hej hou, trpaslíci jdou“. A to už jim zvířátka (ústy Terky H. a Jany S.) oznámila, že Sněhurku otrávila zlá královna a pro její záchranu musí najít prince. Hledání po lese nebylo lehké, princ se ukrýval mimo dohled, ale všichni ho nalezli. Po jeho polibku Sněhurka (Macek) obživla a dětem poděkovala za pomoc.

Stezku si před koncem prošli i pomocníci trpaslíci a nejen jim se moc líbila. Počet soutěžících dětí bohužel neznáme přesně. Zaznamenal jsem vášnivý spor, jestli jich bylo 147, nebo 148.

Alena, poslední poznámku doplnil Jirka

 

Čtyřiadvacetihodinovka Až na dno opět s Kajkami

Tolikrát za mnou chodily střední Kajky, že opravdu musíme jet na čtyřiadvacetihodinovku a že je Laďka na pohádkový les nepotřebuje, až jsem nakonec svolil. V pátek 8. září jsme se však na nádraží sešli jen ve třech: Lucka, Maruška a já. Tereza M. nedokončila úspěšně domácí vyjednávání, Jana H. se raději seznamovala se svými novými spolužáky na povinné školní akci a Dana by přece bez Jany nejela…

Bez zvláštních příhod jsme dojeli do Vraného nad Vltavou, přihlásili se (tedy mě přihlásili nedobrovolně, chtěl jsem být jen doprovod!), postavili stany a povečeřeli. Co si uvařily holky, nevím, ale moje večeře v místním pohostinství byla vydařená a ještě mi k tomu nabídli významný kus jednoho z dílů Dobrodružství kriminalistiky. Zjistili jsme, že tentokrát bude soutěžit méně účastníků, což nijak nevadilo. Přesně ve 21 hodin soutěž odstartovala, Kajky vyrazily vinou nejmenovaného vedoucího s drobným zpožděním. Vydali jsme se na kratší, asi pětikilometrový okruh kamsi za Březovou. Po jeho zdolání jsme měli ještě dost chuti k další cestě a naše volba padla na okruh ke keltské Závisti. Lucka s Maruškou se stále čemusi hihňaly, a aniž bychom zabloudili, dorazili jsme k akropoli dávného keltského oppida právě o půlnoci. Zpáteční cestu zpestřil sestup údolím menšího potůčku k Vltavě, který vypadal v noční tmě celkem dramaticky, a potom pozorování jakéhosi zásahu záchranky a policie na silnici pod Zvolskou homolí. K nezmarské klubovně jsme se dostali dlouho, opravdu dlouho po večerníčku, takže byl nejvyšší čas zalézt do spacáků.

Kajky slibovaly, že vstanou v šest ráno a hned vyrazí na nějaký další okruh. Sám jsem vylezl v osm a zjistil, že mají ještě půlnoc. Rychle se tedy nasnídaly a sbalily a již kolem půl desáté se samy vydaly na okruh po skaních výhledech do údolí Vltavy. Čekal jsem je asi tak o dvě hodiny dříve, než se vrátily, ale o pochodovém tempu se nijak posměšně vyjadřovat nebudu. Poté Kajky bleskurychle, asi hodinu a půl, obědvaly a nechaly se přesvědčit k druhé výpravě na Závist pod mým vedením. Zjistili jsme, že leccos vypadá za denního světla trošku jinak, méně krkolomně, a cesta utíkala překvapivě rychle, jen přímo na Závisti se Lucka s Maruškou pustily do čokolády tak důkladně, jako by je už nečekal žádný pochod.

Po návratu chyběla do konce soutěže hodina a kousek a Kajky dostaly nápad, že svůj výkon zaokrouhlí na 60 kilometrů. Vybraly si tříkilometrový okruh jen kousek po Vraném a zpět a místo plazení zvolily rychlejší styl neodpovídající pokročilé hodině – běh. Až jsem zíral, jak tento okruh zvládly třikrát a poslední chybějící metry doběhaly na boční ulici před nezmaří klubovnou. Stanovenou metu nakonec překonaly ještě tuším o 120 metrů. Jen pro historickou úplnost zmíním svůj výkon 34,96 km, velmi dobrý na to, že jsem vlastně nezávodil.

Skvělý dojem z akce pokazilo jen nedělní ráno. Lucka s Maruškou vstávaly a balily tak neochotně a pomalu, až si myslím, že vlak nechaly ujet schválně. Nakonec jsme ale čekání na další vlak nějak přežili a domů se také dostali.

 

Prohlídka litovické tvrze

Prohlídka litovické tvrze v neděli 17. září nebyla oddílovou akcí, ale Kajky jsme na ní zvali. Nakonec jsme znalosti o historii a významu tvrze mohli předat Tereze M., Marušce, Borkovi, Báře Ned., Kačce a dokonce i Janě H., která na prohlídku běžela hned po návratu z týdenní školní akce. Celkem se na tvrz přišlo podívat určitě dost přes stovku lidí.

 

Výstava o Hostivických rybnících

 

V pondělí 18. září jsme v přízemí hostivického zámku otevřeli výstavu Deset let přírodní památky Hostivické rybníky, která byla spolu s vydáním publikace jednou z akcí k uvedenému výročí vyhlášení hostivického chráněného území. Na výstavě jsme použili fotografie z publikace a znovu jsme připomněli soubor Jiřího Hasmana Čtyři roční období u Hostivických rybníků. Z Kajek se vernisáže zúčastnila Tereza M.

Výstava, která skončila 20. října, se těšila příznivému ohlasu. Z mnohých zápisů v pamětní knize odhaduji, že Tereza nemá zrovna chytré spolužáky. Pubertální mládež nejvíc zaujal výstavní panel s fotografiemi Kajek při ochraně území, zejména snímek Terezy čistící ptačí budku. Tato fotka dokonce z výstavy na půl dne zmizela a pak se opět objevila na svém místě…

 

Podzimní pomoc přírodě

Slunné počasí trvalo i v sobotu 23. září, kdy jsme uklízeli u Hostivických rybníků, přesto se na tuto potřebnou akci nechaly nalákat z Kajek jen Tereza M., Jana H. a Maruška. Vydali se s Laďkou a Alenou do lesa od Kaly k Matulově hájovně, kolem Chobotu a do Stromečků, další skupiny obešly Kalu a zamířili na hráz Litovického rybníka a myslivci uklidili Nekejcov a Sádky. I přes menší počet účastníků jsme tak úklid zvládli. Nechci to zakřiknout, ale zdá se, že pomalu svítá na lepší časy. Letos jsme naplnili jen tři čtvrtiny kontejneru a přitom jsme nevynechali žádnou významnou část chráněného území (kromě břevského kempu, kde by úklid zvládl pouze buldozer). Mezi odpadem mě tentokrát zaujalo velké množství papírových kapesníků a kusů oblečení a z Litovického rybníka jsme vylovili několik autosedaček. Všem účastníkům děkuji a věřím, že na jaře se opět sejdeme a budeme toho mít na práci ještě méně…

 

Svatováclavská víkendovka ve Strži s Karlem Čapkem

Poslední zářijový víkend patřil třinácti Kajkám (Jana, Pavel, Kristýna; Maruška, Kuba, Verunka, Kačka; Tereza M., Vítek, Tereza J.; Bára, Borek a Tereza S.), třem vedoucím (Laďka, Alena a Jirka), Kájovi a devateru pohádek Karla Čapka v jeho památníku ve Strži u Staré Huti u Dobříše. Už ve vlaku družstva vymýšlela co nejvíc slov složených z písmen „Karel Čapek ve Strži“. Ke hře se přidala i spolucestující, která vymyslela osmipísmenného „trpaslíka“. Maruščina skupina však trumfovala devítipísmennou „elektrikou“. Ve Staré Huti Laďka s pár Kajkami vykoupila místní obchod a do Strže jsme dorazili za počínajícího šera. Měli jsme k dispozici menší prostor, protože v dřívějších pokojích jsou nyní kanceláře a knihovna, ale v domečku jsme se nakonec složili. Když všichni spořádali své zásoby, přečetli jsme si ptačí pohádku a podle ní pak Kajky vymýšlely co nejvíc ptačích zvuků. Pak se podle zvuku hledaly dvojice, které předváděly stejné zvíře. Pořádně se setmělo a mohli jsme si tedy připomenout hejkala z velké doktorské povídky. Kajky postupně šly kolem památníku do zahrady ke světlu, i když věděly, že tam straší právě hejkal. Ale asi se ho nikdo nebál, žádný kus prádla jsme neprali.

Ráno patřilo znovu ptačí pohádce. Družstva hledala po celé zahradě památníku ptačí hnízda (obrázky ptáků na místech vyznačených v plánku) a měla nalezené ptáky poznat. Po snídani připadl na kluky nákup a holky dostaly prostor pro všemožné cviky do STOVky.

Většina dne byla ale ve znamení tulácké pohádky. Pánovi uletěl klobouk a honil ho po celém světě, ve městě zatím zavřeli do vězení tuláka, který mu hlídal kufr. My jsme se nezavřeli do vězení, ale vydali jsme se za ulítlým kloboukem. Opakovaně jsme překonávali hranice, jednou jsme probíhali hranici pod točícím se lanem (Už se příště Jano podíváš, jestli se lano netočí náhodou protisměrně?), pak zase se hranice prolézala velmi malým otvorem, jednou jsme museli ošálit slepého strážce hranice a jindy zase byla hraniční závora dost nízko. V jednom městě nás povozil rikša na svém vozítku ze spojených rukou a mezitím nám klobouk trochu uletěl. Následoval tedy úkol: nakreslete co nejvýš na stromě čáru křídou – to je místo, ze kterého se rozhlédnete po klobouku jako z rozhledny. Většina týmů volila podobný způsob, jen Vítek se své skupinky trochu stranil. Vymyslel vlastní, zcela originální postup, který měl jedinou drobnou chybu: nefungoval. Prošli jsme zemí ticha a Kajky dokonce dokázaly (skoro) mlčet. V uměnímilovné zemi sestavila družstva k potěše místních obrázek kajky ze žaludů. Při slavnostní hostině nám hostitelé podle svého zvyku svázali navzájem ruce, takže se strávníci museli pořádně domlouvat, kdo zrovna má nárok dát sousto do pusy. V jednu chvíli některý účastník oslepl, takže ostatní ho vedli cestou necestou. Zamířili jsme i dost na sever, kde bylo třeba jednoho člena obléct do co nejvíce oblečení. Tři skupiny si chybně vyložily pravidla a oblékaly toho největšího. Nakonec jsme se však šťastně vrátili do památníku letadlem, ze kterého pak všichni vyskakovali.

Na venkovním ohništi se nám uvařila večeře, tedy ne sama, trochu jsme jí s tím pomohli. Mezitím jsme si zahráli na Lotranda podle velké loupežnické pohádky: kupci se pokoušeli dovézt přes hluboký les obsazený loupežníky zboží do města, kde se konal trh. Napoprvé kupci neobstáli, ale jak jsme se v rolích střídali, kupci se stále zlepšovali. Po večeři nás čekalo divadlo, které si jednotlivé týmy domlouvaly už ve vlaku. Tři nové Kajky, Pavel, Kačka a Terka J. dostaly kajčí tričko a pak nás čekala noční hra od středních Kajek. Legenda byla tak strašidelná, že se bály i samy pořadatelky, ale nakonec hru všichni zvládli. Před uložením do spacáků jsme poprvé uspořádali slavnost světel, kterou k mému milému překvapení všichni pochopili.

V neděli hned po snídani jsme neomylně zamířili do památníku, abychom se dozvěděli něco o spisovateli Karlu Čapkovi a také abychom venku nemokli. Paní průvodkyně zajímavě vyprávěla o Čapkově dětství, mnozí si všimli dokonce trojek na Karlově vysvědčení, o jeho hrách, o pobytu na Strži, o jeho ženě Olze Scheinpflugové (zajímavé šaty z jedné hry!) i o jeho příteli Ferdinandu Peroutkovi.

Pošťáckou pohádku jsme připomněli přenášením zprávy o nabídce nedalekého hostince podle reklamního letáčku. Asi bychom nebyli špičková poštovní služba, smysl zprávy se přenosem leckde změnil. Mezitím už se na ohni vařil oběd a dokonce se chystal kompot jako zákusek. Podařilo se nám dokonce i zabalit batohy, uklidit a včas odejít na vlak.

Na vlakové zastávce nás čekala poslední „čapkovina“. Kdo čte Čapkovy pohádky, nemůže se nepovšimnout jeho bohaté slovní zásoby. Třeba kupcova žena dokázala ctnostnému mladému Lotrandovi nadávat dokonce v abecedním pořádku. A právě to nás inspirovalo k úkolu vymyslet co nejvíc slušných urážek. Spolucestující ve vlaku tento přehled docela zaujal, zasloužil by si někdy podrobnější vědecké zpracování. Průvodčí Kajkám vysvětlil, že správné děti musí zlobit, ale naštěstí neposlechly. A když ve Vršovicích nečekaně přijel mimořádný vlak na hlavní nádraží, byl včasný návrat domů zachráněn. Už zbývalo jen vyhlásil vítěznou skupinku Bára – Borek – Tereza S. a vrátit účastníky podařené akce rodičům.

 

Světový festival ptactva u Hostivických rybníků

Ptačí festival ptactva u Hostivických rybníků připadl tentokrát na neděli 8. října a zvolili jsme dobře. Vypouštění Litovického rybníka teprve začalo a i na Kale seděla řada vodních ptáků. Naplnila se i tradice, že se při ornitologické akci objeví u rybníků něco vzácnějšího. Po pisíkovi obecném, vodoušovi kropenatém, volavce bílé či polákovi malém to tentokrát byly dva hvízdáci eurasijští na Litovickém rybníku a dva na Kale a navíc nám na Litovickém rybníce zakroužil nad hlavami kriticky ohrožený dravec orlovec říční zrovna v okamžiku, kdy kolem procházel na vycházce známý herec pan Ladislav Frej. Jen náš spolupracující ornitolog Pavel Bergmann se teprve blížil, takže o tento zážitek přišel. Místo toho pozoroval u náměstí třeba chocholouše. Přehled všech pozorovaných druhů a jejich počty uvádím v tabulce. Kromě ptáků jsme napočítali 46 ornitologů, z toho 15 dětí. Z Kajek si ptačí slavnost nenechali ujít Maruška, Tereza M., Kristýna, Tereza J., Vítek, Kačka H., Míša H. a Pepa.

lyska černá

asi 300

polák chocholačka

12

hvízdák euroasijský

4

kachna divoká

asi 200

mlynařík dlouhoocasý

10

slípka zelenonohá

3

pěnkava

asi 60

potápka roháč

9

volavka popelavá

3

holub domácí

asi 50

sojka obecná

8

konipas horský

3

holub hřivnáč

asi 50

polák velký

6

strakapoud velký

2

sýkora koňadra

20

brhlík lesní

5

žluna zelená

2

racek chechtavý

20

střízlík

5

vrána šedá

2

potápka malá

20

červenka

5

šoupálek krátkoprstý

2

vrabec domácí

20

bažant obecný

4

konipas horský

1

sýkora modřinka

15

straka obecná

4

krahujec obecný

1

labuť velká

14

potápka černokrká

4

poštolka obecná

1

králíček obecný

12

káně lesní

4

orlovec říční

1

 

Podzimní Šárkou

Do podzimní Šárky jsme se vypravili v neděli 15. října. Ráno na nádraží přišli Bára s Kačkou, Pavel, Maruška, Terka M. a Alena. Pavel se rozhodl, že jako jediný chlap nepojede, tak jsme vyrazily v pěti. Celý den se nesl ve znamení pověstí o Ctiradovi a Šárce a o dívčí válce. Cesta ke Džbánu proběhla poměrně rychle a už při výstupu na vyhlídky jsme si sbíraly listí a plody na stavbu svého dívčího hradu. Každá z účastnic si ho nalepila na papír. Okolí hradu bylo třeba prozkoumat, proto jsme malovaly výhled, který byl značně zamlžený. Pro zahřátí jsme si zahrály dobývání pahorku a pak po hřebeni pokračovaly dál. V jednom místě jsme si měly zkusit průjezd Ctirada neznámým lesem kolem Děvína, ale protože jsme neměly buzoly, běhaly jsme na čas podle náhodně rozmístěných čísel. U lavičky pak dívky lákaly Ctirada na hostinu, kterou připravily ze svých svačin. Po chvilce bojů o láhev a STOvce jsme sešly do údolí. Nejprve se na rozvodněném potoce holky pokoušely odstranit do proudu množství pěny, když tu se objevil Ctirad. Bylo nutno ho zajmout a přivázat ke stromu. Vždy jedna dvojice přivazovala vybraného Ctirada, který se pak snažil osvobodit. Chytit a přivázat takhle nějakého lumpa by bylo zbytečnou ztrátou času, protože osvobozování obvykle natrvalo ani půl minuty. Při cestě údolím jsme ještě hrály na počítání, kdo první přinese zadanou přírodninu a došlo i na přecházení padlého stromu. Kousek před Veleslavínem se na nás dokonce usmálo sluníčko. V Šárce bylo i přes nepříliš vydařené počasí krásně. Jen Bára se vracela lehčí o jeden zub, který zůstal ve žvýkačce.

Alena

 

Podzimní prázdniny v Lomnici nad Popelkou

Letošní podzimní prázdniny by se mohly stát těmi, na které se nezapomíná, a to nejen kvůli tomu, že padl dosavadní oddílový rekord v mistru uzlování. Myslím, že sestava účastníků, počasí, místo i program se dobře sešly.

Ve středu odpoledne se na nádraží sešly všechny přihlášené Kajky. Jirka vybral průkazky a chybějící přihlášky a účastnické poplatky, koupil lístek na vlak, vlídně pohovořil s rodiči a pochválil Lucku s Maruškou, že s sebou mají kytary. To všechno vyjmenovávám proto, abyste věděli, že začátek akce není jen tak. Na hlavním nádraží se k nám přidala Alena, cestou jsme plnili úkoly do Zelenáče a do Zálesáka a vztekali se při přestupu v Chlumci nad Cidlinou, kdy se ani výpravčí a průvodčí nemohli dohodnout, kam si máme nastoupit. Přesto jsme se do Lomnice ještě s přestupem ve Staré Pace dostali a cestu do domu dětí Sluníčko, našeho nového domova, nám ukázal spolucestující spolupracovník DDM.

Rozložili jsme si své krámy a pak si Kajky měly vybrat z nabídky, s jakým zdravotním postižením (slepota, ztráta ruky, ztráta nohy, němota) by se asi nejsnáze vyrovnaly. Když jsme se s těmito postiženími vydali ven, začaly si Kajky samy navzájem pomáhat. To nás potěšilo. Venku na běžeckém oválu jsme slavnostně zahájili paralympijské hry, tedy olympiádu zdravotně postižených. Po slavnostním nástupu Lucka pronesla slib za soutěžící a Alena za rozhodčí, Verunka přinesla olympijský oheň (na snímku na další straně) a Jirka pak prohlásil hry za zahájené.

Menší Kajky už po přečtených pohádkách povídaly jen málo, střední Kajky ve své samostatné místnosti hrály na kytary a povídaly, dokud neusnuly. Podrobnosti nevím, protože jsem už starší pán a dal jsem přednost spánku. Ráno přesto všichni vstali bez větších obtíží, někdo dokonce „strašil“ vzhůru už před sedmou.

Ve čtvrtek ráno jsme nakoupili, rozcvičili se, posnídali, udělali si pár úkolů do Zelenáče a Zálesáka, nachystali pomazánku k obědu, zauzlovali se/si (nehodící se škrtněte) a počkali na Blanku, která za námi jela až ráno. Pak už nic nebránilo tomu, abychom vyrazili na celodenní výlet na horu Tábor. Nebylo to ale jen tak. Hned na konci Lomnice se ukázalo, že opravdu probíhají paralympijské hry, všechny Kajky jsou najednou slepé a mají před sebou slepecký maraton. Zavázaly si oči a dál mohly pochodovat jen po sluchu za protivným zvukem, který vyluzuje lžíce „lopata“ dopadající na ešus. Tento „bubínek“ se však občas odmlčel, někdy se dokonce ozval na opačné straně a neodpustili jsme si ani opuštění cesty a toulání po louce. U železničního přejezdu muselo každé družstvo zaplatit mýtné 8,50 Kč na osobu. Tyto peníze mělo co nejrychleji, ale přesně, vybrat z hromádky mincí ve víčku ešusu. Než týmová práce se v tomto úkolu osvědčilo rozhodnutí vedoucího týmu, že si mince vybere sám a ostatní se mu nebudou plést. Jeden tým dokonce mýto přeplatil o 10 korun. Když už nám nestačila pouhá chůze, každý účastník si vyrobil dopravní prostředek z listu papíru. Kromě loděk a parníků jsme nakonec připustili i vlaštovky připomínající letadla. O kus dál se poznávaly poslepu přírodniny (hrozen jasanových nažek opravdu nebylo jmelí!), každý si stále poslepu převlékl ponožky a to už jsme se dostali k zázračné studánce. Každému jsme omočili rty zázračnou vodou a najednou opět všichni viděli.

 

K zavřené rozhledně na Táboře už nebylo daleko. Přesto jsme ještě odhadovali obvod památné lípy, poobědvali,  uspořádali závod ve válení sudů a soutěžně spočítali „špičky“ na zábradlí kolem pomníku. I když všichni špičky pořádně viděli při sčítání, nikdo je pak stejně nedokázal správně nakreslit. Zaujalo nás, že na postavcích všech poutních kapliček bylo vytesáno, kdo je nechal vybudovat.

Sebevědomá Jana se ujala našeho dalšího vedení. Chtěli jsme vidět Allainovu věž a prameny Cidliny a pak se vrátit zpět do Lomnice. Postup výrazně zpomalily zásoby bukvic, které chutnají nejen divočákům, ale i nám. Zpočátku si někteří při ochutnávce počínali dost obezřetně, ale nakonec většina plnila bukvicemi kapsy a další volné prostory. V dalších dnech se občas někomu bukvice vysypaly v nečekaný čas na nečekaném místě. Před prameny Cidliny se ještě Kajky ukrývaly podél cesty tak, abych je při procházení nenašel. Mohu být spokojen, protože úplně slepý jsem nebyl, ale mnozí se schovali dobře. Dál už jsme se bavili drobnějšími hrátkami: co nejrychleji vytvořit skupinku o určeném počtu členů, při mém otočení mít na zemi určený počet končetin či se vždy při mém otočení držet nějakého stromu nebo jeho části pevně spojené se zemí. Jana nás vedla celkem dobře, ale dvakrát přešla odbočku značky, takže úkol do Zálesáka jsme opravdu, ale opravdu nemohli uznat.

Po večeři se v týmu sešli němý, hluchý a slepý. Němý dostal úkol, co se má namalovat, ten předal bez řeči i bez prstové abecedy a podobných berliček hluchému, který pak radil slepému, co a jak má kreslit. Výsledek, který jsme si společně v kruhu vyhodnotili, nejlépe ilustrují následující obrázky.

Tereza S. – pes

Jana – klíč

Verunka – kočka

Pro pokročilou večerní hodinu jsme Kajky zahnali do spacáků. O tom, co se dělo potom, diplomaticky pomlčíme. Ne, rodiče, nebojte se, rozhodně nešlo o mládeži nepřístupnou zábavu.

Páteční ráno už se nikomu moc vstávat nechtělo. Menší holky a kluci se v klidu rozcvičili a posnídali, střední Kajky vyrazily po nákupech. Nakupovaly tak náruživě, že pak až musely běžet na autobus, kterým jsme jeli přes Jičín do Prachovských skal. Po krátké cestě od hlavní silnice jsme se vnořili do bludiště pískovcových skal. Kdybych to chtěl zkrátit, napíšu, že jsme bloudili celý den a k smrti vyčerpané nás zachránil vlak z Libuně zpět do Lomnice. Trochu místa ale ještě mohu zaplnit, takže zmíním Šikmou věž, Lví sluj, Vyhlídku míru, Hlaholskou vyhlídku, jeskyni Bratrská modlitba, ve které nic slušného nebylo, Rumcajsovu vyhlídku, Hakenovu vyhlídku, Všetečkovu vyhlídku, Šlikovu vyhlídku, Skautskou vyhlídku, chůzi po zábradlí, hru škatulata, hejbejte se, cestu přes bažinu (tady se týmová spolupráce moc nedařila…), hledání listů v blízkém okolí a nekonečnou cestu těsně před Libuní.

Zatímco se vařila večeře, Kajky vstaly z mrtvých. Po jídle jsme proto mohli uspořádat turnaj v metané. Nejprve jsme víčko od ešusu sunuli od startovní čáry na cíl normálně a poté jako bezrucí pohybem nohou. Pomocníci z týmu mohli metači umetat trasu před víčkem, čehož náležitě využívali. Při normální metané se nejvíc dařilo Tereze S., která cíl minula o pouhých pět centimetrů, v metané bezrukých zazářil Vítek s výkonem 41 cm, následován Danou (49 cm), zatímco měření nejhoršího výkonu přes 3,5 metru s třiceticentimetrovým pravítkem mě naplňovalo šílenstvím. Páteční dění jsme zakončili večerem světel.

V sobotu jsme po vajíčkové pomazánce ke snídani začali balením. Ne, ještě jsme neodjížděli, ale procvičení neškodí a navíc jsme potřebovali zamést podestýlku v hlavní místnosti. Dopoledne patřilo soutěžím jednorukých. Soutěžící vystřihovali trojúhelník, obdélník, elipsu a kolečko nakreslené na papíře, obouvali a zavazovali si botu, trhali papír napůl, rýsovali pět linek podle pravítka, vázali dračí smyčku a zapalovali svíčku. Jednoduché věci, které ale s jednou rukou dají zabrat… Podobně těžkým úkolem bylo házení slepých na cíl. Ostatní z družstva mohli házeči radit, ale i tak občas kámen letěl úplně jinam. Do oběda ještě vybyl čas na plnění úkolů do STOvky.

Každý by měl vědět něco o místě, kam přijede. Proto jsme pro naše družstva nachystali deset otázek o Lomnici nad Popelkou, které jsme zadávali vždy po dvou. Týmu Severu se vyplatilo vybírání otázek na přeskáčku, dvakrát jim vyšly otázky, které se daly zodpovědět skoro na stejném místě. Některé odpovědi překvapily: seveřani našli jiný nápis na základní škole, ukázalo se, že v Lomnici jsou dvě místa České pojišťovny s různou otvírací dobou, některé týmy místo českých názvů světců opsaly z pomníku latinské údaje o jeho založení, dvě družstva objevila na zámku jedno okno skryté za nástěnkou, které jsem zapomněl započítat… Po této hře jsme zašli do muzea. Přes počáteční protesty se Kajkám v muzeu zalíbilo. Viděli jsme výstavu kronik z Lomnicka, expozici s polodrahokamy a drahokamy z okolí, památky na minulost Lomnice i staré venkovské skříně a betlémy. Pokladna, kde prodávali broušené kameny a publikace o vojenském opevnění, zůstala v našem obležení až do zavření muzea. U většiny jsme si šplhli návštěvou lomnické cukrárny.

 

Po návratu k domu dětí jsme využili sportoviště ke skoku dalekém (úkol do Zálesáka…) a pak vypukly náročné dostihy. Soutěžilo se vždy ve čtveřicích, každý oběhl třikrát určené místo, podlezl provázet a běžel k dalšímu určenému místu a snažil se dohnat toho předcházejícího. Postupovali vždy dva ze čtveřice. Drobný problém působilo v zápalu závodu některým počítání do tří, což však mělo významný vliv na výsledek. Proto jsme raději doplnili počítací rozhodčí. Ve finále nakonec zvítězily Tereza M. a Katka H., kterým se podařilo porazit Adama a Terezu S.

Loupání brambor, kterého se všichni účastnilo, se ukázalo jako jednoduchá záležitost ve srovnání s konzumací večeře. Kajky se totiž rozdělily do trojic, které se navzájem krmily. Někomu, třeba Janě, Katce a Verunce, to dost šlo, také Tereza, Maruška a Lucka si krmení užívali, jen víc jídla končilo na stole než v žaludcích. Zato jedna trojice kluků se dost nepohodla a skončilo to slzami.

Poslední večer podzimních prázdnin tradičně patří Hydrologickému Silvestru. Hydrologický rok totiž končí poslední říjnový den, aby si hydrologové mohli listopadové a prosincové sněhové srážky započítat do srážek, které odtečou z hor až v dalším roce. Hydrologický Silvestr začíná vědeckou konferencí, která byla i letos naplněna mimořádně hodnotnými příspěvky. Škoda, že Vojta nemohl přednést svůj cenný a pečlivě připravený příspěvek „Ke konstrukci ponorek typu K“, aby nevyzradil vojenské tajemství. V plném znění redakce KK získala Verunčin příspěvek „O hodném vodníkovi“, který otiskujeme v plném znění: „Byl vodník, měl dceru Rusalku, byl hodný, jmenoval se Klepítko. Jednou šla Rusalka do lesa. Tam právě šel dřevorubec, jmenoval se Honza a zamiloval se do Rusalky, Rusalka do něj taky. Tak spolu měli svatbu a žili spolu šťastně a spokojeně.“ K mé nelibosti se ujal Lucčin návrh v její přednášce „Význam Hydrologických Silvestrů pro světovou vědu“, když navrhla akci přejmenovat na Nelogický Silvestr. Opovaž se to ještě zopakovatL!!! Hydrologický Silvestr zakončil slavnostní přípitek čistou vodou. K příjemnému usínání nám pak Lucka s Maruškou zahrály na kytaru.

V neděli ráno nám přišla vhod hodinka navíc získaná změnou času. Posnídali jsme, zabalili a zahráli si odezírání hluchých. Hýbal jsem ústy tak, jako bych říkal nějaký úkol. Kdo ho první splnil, vyhrál.

Pak došlo na vyhlašování výsledků paralympijských her. Abychom se v tom vyznali, musíme nejprve vylíčit, kdo byl kdo. Tým Sever tvořili Lucka, Katka H. a Pavel, ve Východu slunce se sešli Jana H., Vojta, Kristýna a Vítek, Jih zastupovali Maruška, Fífa, Adam a Tereza S. a ze Zapadákova přijeli Tereza M., Dana, Kuba a Verunka. A teď ty výsledky: ve slepeckém maratonu vyhrál Sever, v sudech se o vítězství podělily Sever, Zapadákov a Východ slunce, v metané se nejvíc dařilo normálně Jihu a paralympijsky Severu, v soutěži jednorukých byli nejlepší mezi menšími Tereza S., mezi středními Tereza M. a z týmů Jih, dostihy vyhrály Tereza M. a Katka a z družstev Jih, přechod bažiny zvládl nejrychleji Zapadákov, slepý hod na cíl vyhrál Jih a v odezírání hluchých byly nejlepší Sever a Zapadákov. Kdo tedy vyhrál celou paralympiádu? No přece Jih a Sever a Zapadákov a Východ slunce. Všechny týmy zvládly všechny nástrahy a jejich členové si uměli vzájemně pomáhat, takže si odnesly z paralympiády to nejdůležitější. Blanka tedy mohla všem pověsit na krk čokoládovou medaili a potřást pravicí.

K cestě domů bych zmínil hlavně to, že jsme dojeli. Je malý zázrak, že při zmateném přestupování v Chlumci nad Cidlinou jsme nikoho nevytrousili. Jízda domů pražským Semeringem s vyhlídkami do Prokopského údolí a na prahu byla závěrečnou lahůdkou před koncem podzimek.

O vaření se na podzimkách starala Maruška, která si plnila hvězdičkový úkol do Zálesáka vaření podle jídelníčku. Obstála skvěle. A ještě různé veselé příhody: Nejmenovaný F. celý středeční večer chodil po domu dětí a nadával na toho, kdo mu ukradl láhev s pitím. Druhý den ráno ji našel na ulici, vypadla mu z batohu. Nejmenovaná J. se při večeři polila čajem, takže se šla vysprchovat, zapomněla si však vzít suché oblečení. Nejmenovaný P. je náruživý čtenář, po celou cestu domů mu vystačil reklamní časopis Českých drah. Celou dobu jsme si my vedoucí pletli nejmenované K. a A. Vymysleli jsme, že zkusíme splést i rodiče. K. a A. si před vystupováním na hostivickém nádraží vyměnili vrchní oblečení i batohy, ale maminky se ošálit nenechaly.

 

Hostivická drakiáda

Už na několika říjnových schůzkách jsme se připravovali na hostivickou drakiádu, vyráběli jsme si svoje vlastní draky. Naši dráčci opravdu stáli za to: někteří se širokým úsměvem, jiní s několika zuby v puse a jeden měl na sobě dokonce nakresleného psa.

V sobotu 21. října, kdy měla drakiádu vypuknout, zrovna to odpoledne pršelo. Naši draci jsou sucho- a větromilní, takže raději zůstali doma a létat jsme je neviděli. I když upřímně: ono se ven asi nechtělo spíš Kajkám, než drakům, že?

Odložená drakiáda v sobotu 4. listopadu opět nevypadala moc nadějně, dopoledne lehce sněžilo a těžké mraky vyvolávaly pošmournou, lenivou atmosféru. Deset minut po plánovaném začátku už jsme se chtěli rozejít, když dorazila první rodinka s Barborkou a vzápětí i druhá s Natálkou. Přešli jsme tedy k bývalému drážnímu domku u smíchovské trati a využili slušný vítr k pouštění draků. Pořadatelé Michal V. s Terezou H. si dokonce vyrobili malého draka na místě, jen ho ošidili o oči a škodolibý úsměv. Na chvilku se stavila i třetí rodina odněkud zdaleka a bez draka, jejich Michalka se po počátečním zdráhání také zapojila do soutěží. Holčičky míčkem házely do otvoru mezi dračími hlavami, házely kruhy na dračí hlavy a běhaly s drakem z javorových listů. Za svou šikovnost si vysloužily diplom a perníkového draka.

 

Zpravodajství Agentury JJP (Jeden Jirka povídal)

·         Už koncem září přeposlala naší agentuře zpravodajka POLY tuto zprávu od Lucky, „co chodí s Vláďou M.“: Ahojky, po nesmírné snaze mé a hlavně akademické komise se řada akademických mozků rozrostla o dalšího člena. HURÁ, mám to :O))) Ano, Lucka získala akademický titul Bc., který neznamená to nelichotivé slovo, co vás určitě napadá, ale titul bakalář.

·         Publikace Přírodní památka Hostivické rybníky se pozvolna prodává, dokonce si ji objednala knihovna Národního muzea a vědecké knihovny v Plzni a v Ústí nad Labem. Také v knihkupectví Academia na Václavském náměstí už se prodaly dva výtisky. Musím však přiznat, že v Hostivici jsem čekal poněkud větší zájem, třeba pouhých pět výtisků prodaných za celé dopoledne při hostivických trzích je pro mě zklamáním.

·         Skautské vodácké odpoledne na svatého Václava navštívily také Kajky Jana H., Tereza M. a Maruška. Jestli jsem si dobře všimnul, splnily všechny úkoly včetně ježdění na lodích rovnou dvakrát. Ani to jim nezabránilo k tomu, aby mě vylákali také na vodu. Tereza při projížďce jen decentně naznačovala možnost překlopení lodi, Jana pádlovala schválně tak nešikovně, aby mě co nejvíc zlila. Samozřejmě jsem jí oplatil stejně, ale byla mokrá už předem a zvlášť jí to nevadilo…

·         Na pátém Sousedském běhu u Hostivických rybníků jsme potkali z menších Fífu a Borka a z přestárlých Terezu H., Veroniku, Ondru, Michala V. a Vaška. Pecin se staral o týlové zabezpečení „našich“ starších. Fífa a Borek běželi 1 100 metrů, Fífa vybojoval druhé místo a Borek doběhl třetí. Blahopřejeme. Mezi staršími dětmi jsme zastoupení neměli. V hlavním běhu na 5 000 metrů doběhl jako osmý bez rozlišování kategorií (6. mezi muži) náš dřívější člen Jirka P., následován na 14. (8.) místě Vaškem, na 16. (9.) místě Michalem a na 20. (12.) místě Ondrou. 28. (14. mezi veterány) místo vybojoval Maruščin tatínek Mirek. Jako 38. přiběhly a o 3. místo mezi ženami se podělily Tereza H. a Veronika. Obě běžely vedle sebe, takže k cílové fotografii dokazující, že Tereza překročila cílovou čáru o zlomek vteřiny dříve, nebudeme přihlížet. A ptáte se, co na běhu dělal Jirka? Ten fotil tak náruživě, že sice foťák nezavařil, ale zadýchal se možná víc než všichni běžci…


·         Střední Kajky jezdí do školy vlakem ráno v 7:04 z Hostivice. Celkem mě baví sledovat, jak se spolu stále jen hihňají a vystačí si samy… Marušku občas vídám s kytarou a to chválím.

·         Laďka nám na podzimní prázdniny poslala vzkaz, který jsme shodou okolností dostali až po návratu na hostivickém nádraží. Neměl by však zapadnout pro své výjimečné literární hodnoty, proto ho otiskujeme v plném znění:

Ahoj Kajky,

myslím na vás, jak veselý Hydrologický Silvestr jste si připravily, a vzpomínám na první pořádání této oslavy na víkendovce v Mníšku pod Brdy. Tenkrát jsem dostala zadání: využití vody při vaření. V té době už žil s námi Kája, a tak jsem i jeho zapojila do přípravy oběda. Nejdříve uvaříme čaj, část odlijeme k pití, ve zbytku vypereme zavánějící ponožky a v této tekutině uvaříme maso. Rázem je z něj výborné uzené. K tomu si připravíme zelí – to je potřeba pořádně sešlapat, takže si přitom ještě umyjeme nohy. Zelí ochutíme a už zbývají uvařit chlupaté bramborové knedlíky. To, že přišel Kája z lesa hrozně špinavý, se hodí. Vykoupeme ho, a protože pouští chlupy, vaříme v té vodě bramborové knedlíky a hned z nich máme chlupaté. Výborný oběd: chlupaté knedlíky, uzené maso se zelím, ňam, a k tomu ještě vyprané ponožky, umyté nohy a čistý Kája, to už je úspora vody značná. Určitě to zaznamenal i Jirka ve výkazech čistírny odpadních vod v Hostivici. Pes – přítel člověka se usvědčil i v této záležitosti. A tak vyzývám mladší, střední i starší Kajky: pořiďte si domů pejsky. Čím víc pejsků, tím lepší využití vody v domácnostech.

Připíjím vám čistou vodou, ve které se tentokrát vykoupali Kája, Šerynka i Čita: ať žijí Kajky, ať žijí odborníci na Hydrologickém Silvestru v Lomnici nad Popelkou.

Zdravím Laďka s Kájou

 

Kde to bylo – kde to je

I novější snímek může způsobit obtíže. Schválně, jestli toto tvrzení platí pro snímek v této rubrice, který je nepochybně mladší než hlavní redaktor KK. Tak tedy, kde to bylo?

Redakce Kajčího křiku varuje:

Ani čtení tohoto historicky nejtlustšího čísla Kajčího křiku nemůže být zapsáno do čtenářského deníku místo povinné četby!

 

 

Kajčí křik – zpravodaj oddílu mladých ochránců přírody KAJKY HOSTIVICE

12. ročník – 165. číslo, vychází 9. listopadu 2006.

Za nepodepsané příspěvky plně ručí svou klávesnicí Jirka.

Kajky na internetu: http://www.volny.cz/kajky.hostivice, http://www.volny.cz/kajcikrik

Činnost oddílu Kajky podporují SMOP ČSOP z prostředků MŠMT ČR a město Hostivice.

 

 

Přihláška:

 

 

Přihlašuji se k účasti na víkendovce ve Mšenu od 16. do 19. listopadu 2006 pořádané oddílem Kajky.

 

Jméno:

 

Souhlasím s účastí mého dítěte na této akci.

Podpis rodiče: