Co se děje o prázdninách?

 

Letní tábor od soboty 15. do neděle 23. července

Letní tábor proběhne v Rakousích v Českém ráji od 15. do 23. července v pěkné krajině u lesa, v zátoce řeky Jizery. Přihlášení mají všechny potřebné pokyny a nejspíš už doma chystají své vybavení...

 

Prázdninová klubovní odpoledne ve vybrané čtvrtky

Přes prázdniny se schůzky nekonají, ale přesto klubovna nebude zahálet. Ty, co budou zrovna v Hostivici, zveme do klubovny na prázdninová klubovní odpoledne ve čtvrtek 27. července od 17 do 19 hodin, ve čtvrtek 10. srpna ve stejný čas a ve čtvrtek 31. srpna od 13 do 19 hodin. Chystá se práce pro klubovnu, bude možné plnit úkoly do Zelenáče a do Zálesáka a čekat můžete i nějakou tu hrátku či soutěž. Při posledním termínu začíná odpoledne už dřív, bude to hlavní příprava klubovny na nový školní rok.

 

Stalo se

 

Velký den dětí a odvahy

Dětský den se stal v posledních letech největší pravidelnou jednorázovou akcí pro hostivické děti a ani letos nezklamal. Tentokrát dětský den patřil odvážným, kteří na jednotlivých strachovištích v areálu sokolovny překonávali svůj strach ze tmy, z výšky, z neznáma a ze všech možných dalších obav.

Z velkých Kajek se do příprav i do vlastního dne zapojili Ondra, Milan, Tereza H., Veronika, Jana S., Týna, Hanka, Alena a Laďka a snad jsem nikoho nezapomněl. Na mě připadla jako obvykle zodpovědná role fotografa. Užít si svůj den přišly necelé tři stovky dětí a mezi nimi i řada Kajek, které raději nebudu jmenovat.

   

Program zahájilo představení Citróni od Marešek a poté už zahájila provoz jednotlivá strachoviště. Lezlo se po lezecké stěně, skákalo na trampolíně a v nafukovacím kašpárkovi, lovila se žába s jámy v zemi, překonával se strach ze splnění neznámého úkolu, pomáhalo se účastníkovi silniční nehody, běhalo se pod točícím se lanem, jezdilo na lanovce, skákalo do hasičské plachty, lezlo po opičí dráze, stavěly věže z nápojových přepravek, sahalo se na myši a červy a do tajemného pytle, zpívalo před publikem, ochutnávalo jídlo od šílené kuchařky, bloudilo se místností plnou tmy a strašidelným hradem, prolézalo se hadí jeskyní, utíkalo před počítačovým virem a poslepu se putovalo do neznáma. Pomoci od strachu mohly také čarodějnice, které zde měly své doupě. V jednu chvíli se mohly děti podívat na pohádku o třech prasátkách. Mezi všemi strachovišti procházel velký Strach, který se všeho hrozně bál, ale přesto řadu úkolů vyzkoušel.

Překvapení přineslo stavění věží z přepravek, nejvyšší věže postavily Kačka H. a Míša a snad překonaly hostivický dětský rekord. Ještě pár beden a byly by výš než jisticí lano…

V závěru zahrála živá kapela a poté vypukla oblíbená diskotéka, na které se vyřádily i některé střední Kajky.

    

 

Za zkamenělinami do Krasu

Výprava za zkamenělinami se na podzim nekonala kvůli psímu počasí, ale slíbil jsem náhradní termín. A protože sliby se mají plnit, vyrazili jsme do Českého krasu v sobotu 3. června. Tedy, nebylo nás mnoho: Jirka, Lucka, Jana, Maruška, Pavel a jeho maminka. Putovali jsme mou oblíbenou cestou z Králova Dvora kolem suchomastské nádrže a naleziště graptolitů, přes Kotýz, Zlatý kůň a Kobylu na Homolák s mnoha devonskými zkamenělinami a pak přes Tobolku a Kodu do Srbska. Graptolitové břidlice se mi zdály jako hodně přebrané, i když po troše snažení si každý odnášel zajímavé kousky. Takový graptolit je černá zkamenělina v černé břidlici, která připomíná lupénkovou pilku a prozradí se jiným leskem pod určitým úhlem. Opět jsme si tak užili hranici mezi silurem a devonem při stoupání na Kotýz, zapsali se do knihy u Aksamitovy brány a prohlédli si krystaly kalcitu ve škvíře Jelínkova mostu. Na Kotýzu, který jsem prvně viděl v létě a mile mě to překvapilo, jsem ukazoval odkvetlé koniklece, trávu kavyl Ivanův a další a drzé Kajky se samozřejmě ptaly na to býlí, které neznám. Do lomu Kobyly jsme jen nahlédli z horní hrany. Nevím, jestli si vůbec někdo zapamatoval, že jsme viděli očkovský přesmyk. Všichni už se těšili na Homolák, kde jsem sliboval zkamenělinu v každém kameni. No, už je to za ta léta také trochu přebrané, takže nějaký úlomek byl jenom v každém druhém až třetím kamenu. Kdo se snažil a měl trochu štěstí, našel plže (Platyceras) Praenatica gregaria, mechovky, ramenonožce (například Sieberella sieberi), články hlavonožců a další otisky života v prvohorním mělkém tropickém moři. Myslel jsem, že posvačím a trochu si schrupnu, ale pořád někdo otravoval a chtěl dobrozdání, zda nalezená věc je zkamenělina a hlavně jaká. Po necelých dvou hodinách se batohy zaplnily a také nadšení ochablo, takže jsme se mohli vydat na vlak do Srbska. Z Kody jsme šli kolem Kodského potoka, který zde tvoří nádherné přehrážky z pěnovce, vysráženého sladkovodního vápence. Pohled na potok vynahradil to, že cesta byla sice delší, ale o to horší. Na nádraží v Srbsku nám vybyla chvilka času na obvyklé ručkování po konstrukci zastávky, ale protože nám chyběl Ondra, nikdo tentokrát neuspěl. Ve vlaku ani v autobuse ze Zličína už se nic mimořádného nestalo. Po akci se mi doneslo, že nejmenovaná Kajka hned nálezy použila jako originální dárek…

  

 

Jak se nejelo na pověsti

Na schůzce před výpravou na pověsti se Laďka zeptala, kdo pojede, a reakce byla velmi, velmi rozpačitá. Pouze pár Kajek, že by rádo, ale nemá to domluveno s rodiči. Laďka tedy akci i domluvené strašně strašidelné strašidlo odvolala. Na školních oslavách jsem pak slyšel Borka a Terku J., jak se domlouvají na pověsti. Asi ve čtvrtek neposlouchali, protože se hodně divili, že výprava nebude…

 

Národní kolo Zlatého listu v Zátoni na Šumavě

Na národním kole Zelené stezky – Zlatého listu v Zátoni zastupovaly Kajky Jana, Dana, Tereza, Maruška, Alena a Bára, které doprovázela Blanka (k velké radosti hlavně Jany), a celý týden si pořádně užily. Pondělí padlo hlavně na cestu, kterou nepřežila Tereza, takže ji v úterý minula první exkurze, která směřovala do bažin kolem Teplé Vltavy. V ní si pak všichni umyly své zahnojené okončetiny. Na večerní představování týmů už byla plně v pořádku. Povídání o sovách bylo tak pozdě, že u něj Kajky nechtěně usínaly.

Ve středu se Kajky vydaly na exkurzi do Boubínského pralesa, půl dne s odbornicí na žáby a podobnou havěť a půl dne s lesníky, kteří chodili rychle, aby toho stihli ukázat co nejvíc. Večer Kajky před porotou obhajovaly svoji celoroční práci, takže si ještě honem opakovali, kdy viděly poláka malého na Kale, jak se počítají netopýři či které vzácné houby rostou u rybníků. Trochu je vykolejilo oznámené zkrácení času o minutu, ale povídaly pěkně a nestihly jen řeč o sčítání netopýrů. Pozdně večerního povídání o Nepálu se po astronomické exkurzi zúčastnily dvě nejmenované Kajky, ale protože to bylo bez vědomí Blanky, zaplatily za to trochou nočního cvičení.

  

Ve čtvrtek se naše družstvo vydalo s dalšími do Stožce a ke Stožecké kapli, takže se u kaple potkalo s mojí exkurzí. Místo na Soumarský most jsme šli na vlak do bližšího Stožce, Kajky a jejich exkurze přebrodily Studenou Vltavu, aby si zkrátily cestu. Mí svěřenci brodit nechtěli, takže jsme šli podél břehu na most a byli jsme mnohem mokřejší a špinavější. Co dělaly Kajky večer, už si nějak nepamatuji. Já jsem se byl podívat na přednášku o Kanárských ostrovech.

Když jsem se v pátek vzbudil, ukázalo se, že jsem ztratil hlas. Spal jsem tedy dál a ani Kajky nevypravil na soutěžní stezku. No, aspoň nemohou říkat, že jsem je svou přítomností rozhodil… Vracely se celkem utahané a shodně říkaly, že nejtěžší bylo stanoviště o hmyzu. Na plnění úkolů do Zálesáka večer pro moji zchátralost nedošlo.

  

V sobotu na mě čekalo celodenní zkoušení starších na stezce, zato Kajky měly volno. S kýmsi dalším se vydaly do Lenory a užívaly si kolem Teplé Vltavy. Během dne jsem našel aspoň kus svého ztraceného hlasu, takže jsem po dlouhém naléhání mohl přistoupit na sázku. Když budou Kajky do šestého místa, půjdu se po vyhlášení vykoupat do bazénu; od sedmého místa se půjdou koupat Kajky. Vyhlášení probíhalo v sobotu večer jako obvykle, tedy od posledních mladších a velmi pomalu. Kajky se ale dočkaly celkem brzy, protože skončily na sedmém až devátém místě. Tak nerozhodný výsledek jsem na národním kole ještě nezažil… Po vyhlášení obou kategorií se rozdávaly odměny, Kajky si vybraly zlaťácká trička a plátěné tašky s výrem, následovala druhá večeře a slavnostní oheň s hraním na kytaru. Zajímavou kulisu vytvářely na skoro jasné obloze dva mraky nad Stožcem, mezi kterými opakovaně blýskalo.

  

Po vyhlášení jsem Laďce poslal SMSku s výsledkem a obratem odpověděla: „Mám radost, všechna místa jsou krásná, blahopřeji a těším se na všechny zítra.“ Tím jsem porušil zákaz komukoliv cokoliv říct, o kterém jsem nevěděl, takže jsem honem posílal druhou zprávu, že výsledek je tajný. Od Laďky jsem se dozvěděl: „Budu jako ryba, … možná jako velryba – jinak pokud jsem tvá čísla sčítala, dělila, násobila a odčítala, tak mi vyšlo, že účast na národním kole Zlaťáku je velký a nádherný úspěch.“ Jen se pak divila, že těch pár zpráv ode mě hýřilo samými vykřičníky.

V neděli jsme ráno nepospíchali a v klidu si sbalili. Samozřejmě došlo i na koupání Kajek, které prohrály sázku. Jak se jindy koupaly s nadšením, tentokrát lezly do studené Teplé Vltavy vysloveně s odporem. Nevím proč, ledová drť tam neplavala, takže to nemohlo studit… Cestou domů jsme plnili úkoly do Zálesáka. Chtěli jsme jet z Berouna přes Rudnou, ale rychlík z Plzně měl zpoždění, takže jsme nestihli přestup. Ve vlaku z Prahy se převrhla láhev s kytkami, které dostala Blanka, a způsobila menší potopu. Na nádraží už nás čekali rodiče a taky Laďka, která pro všechny zajistila dortíčky a džusík.

 

Přednáška o Nepálu

  

Po návratu od Everestu mě mnozí žádali, abych o své cestě povídal. Některé Kajky si tyto povídačky poslechly už předem při hostivickém Zlatém listu, ale přesto jich pár přišlo i na přednášku o Nepálu pro veřejnost, která proběhla v pondělí 19. června večer v modlitebně husitské církve u náměstí. Mezi celkem 39 posluchači jsem viděl Marušku, Terezu M., Vojtu a Pepu a samozřejmě Laďku. Tereza se snad i přiznala, že ji lákala hlavně ochutnávka dál bhátu a moma. Povídání i s ochutnávkou, kterou připravila Alena, se protáhlo na dvě a půl hodiny. Venku se mezitím strhla bouřka, ale my jsme se nenechali rušit a povídali si o maoistech, horách, buddhistických klášterech, letu vojenským letadlem či o památkách a revoluci proti králi v Káthmándú. Zdálo se mi, že se přednáška líbila, možná by konečně mohla vzniknout tradice pravidelných přednášek, o které už jsem se několikrát pokoušel…

 

Víkend v Ráji

Sedmnáct! To je to hlavní číslo pro víkend v Ráji, tolik nás tam bylo: Lucka, Tereza M., Bára, Maruška, Jana H., Dana, Tereza J., Kačka N., Martin, Kuba, Vojta, Fífa, Jana, Tereza, Laďka, Ondra a Jirka. V pátek jsme se na nádraží sešli kupodivu všichni a nikoho jsme neztratili ani cestou. Ze zastávky Březina nás čekal pětikilometrový pochod do kempu v Příhrazech, s batohy, stany a kytarami (!) žádná radostná vyhlídka. Martin, Kuba a občas další spěchali vpředu, skoro by se chtělo napsat, že nám utíkali. Ostatní se totiž hodně zapomínali na borůvkách. Přesto jsme do kempu dorazili a stany se povedlo postavit ještě za soumraku. Aby se nám líp usínalo, zašli jsme si do lesa zahrát dvě soutěže. Nejprve soutěžní čtveřice hledaly co nejrychleji tajná místa představovaná lístky s dvojcifernými čísly a pak jsme si zahráli na upíra.

  

Sobotní ráno mělo začít rozcvičkou, musím však přiznat, že házení s dobrovolníkem se nám tentokrát moc nedařilo. Naštěstí snídaně dopadla lépe. Než přijeli Roman s Vaškem, zaběhli jsme do lesa zahrát totemy a tiché přibližování ke slepému. Je zajímavé, že asi pět totemů se v žádné hře nepodařilo najít. Ve druhé hře vyrazila Tereza ke slepému jen v ponožkách, aby nebyla tak slyšet, a za chvíli byla bosých většina.

Že se objevil Vašek, to se poznalo snadno: Janě s Terezou spadl stan, stejně jako před lety v Ostrově. Rozdali jsme svačiny, Roman, Vašek a Ondra popadli vybavení a vyrazili jsme do skal. Vyzkoušeli jsme si nejprve tři cesty – v rovné stěně, v hraně a ve spáře. Někteří účastníci lezli poprvé, ale brzy se to naučili. Kačka po první cestě vypadala, že už ji na skálu nedostane ani jeřáb, ale po čase si to rozmyslela a lezla s velkým nadšením. Naproti tomu Terka J., která s námi jezdí lézt častěji, byla první cestou zcela uspokojena. Martin s Kubou se dokonce svěřili s jištěním Ondrovi, i když jinak pro něj vlídné slovo hledali dost namáhavě. Vašek ve volných chvílích harašil, ale odnášely to Jana a Tereza, tak to zase tak moc nevadilo. Dlouho trvalo, než Jana a Tereza dostaly k nám pod skálu Laďku, ale k lezení ji nepřesvědčily. Od loňských oslav svých narozenin vím, že jen chyběla správná motivace, takže do příště musím něco vymyslet.

     

Na závěr jsme si vyzkoušeli dvě cesty na jiné skále, kratší zvládla jen Maruška (ostatním Vašek při jištění celkem škodil, abych nemusel kupovat tolik nanuků), delší vylezli Romanova dcera Rebeka, Jana, Ondra a já. Cestou zpátky do tábora zorganizoval Ondra nesení raněného na nosítkách.

K večeři nám Ladčini kuchaříci navařili polévku a dál bhát. Nepálské jídlo, které připomíná rýži zalitou čočkovou polévkou, Laďku nadchlo na přednášce, ale Kajky moc nezaujalo, některé dokonce drze ukazovaly palcem k zemi a byly přitom zdokumentovány. Zase tak zlé to ale nebylo, ze dvou kotlíků se vrátila půlka jednoho.

Večerní program vstoupí do oddílových dějin (Zálesák – Dějiny oddílu!). Poprvé v historii někdo z Kajek umí hrát na kytaru a večer jsme poseděli u ohně a zpívali. Zasloužily se o to Lucka a Maruška, kterým uděluji malé, naprosto bezvýznamné, nic neříkající a lehko smazatelné plus. Dokonce jim i s dalšími odpustím, že vymyslely odrhovačku o jakési skákající kachně a stále ji zdokonalovaly. Po setmění jsme si v lese opět zahráli na upíra a pak jsme honili vybraného jedince, který občas blikal baterkou. Do Zálesáka se počítá i spaní v přírodě, tedy pod širákem. Maruška, Jana H., Dana, Tereza M., Vojta, Jana, Tereza a Ondra spali venku, bohužel v noci nepršelo, aby bylo veselo.

  

V neděli už nás lákala k návštěvě Hynšta. Tedy lákala mě a ostatní se přizpůsobili… Cesta mezi skalami prudce stoupala, až jsme se dostali na náhorní rovinku a pak kolem řady vyhlídek, po několika klesáních a stoupáních až k cíli. Hynšta byla původně jakýsi hrádek a pak modlitebna českých bratří, je to jeskyně vytesaná do pískovce. Na zpáteční cestě jsme si zahráli probíhání po střežené cestě a pohyb čtyř lidí po dvou nohách celkem. Největší ohlas vyvolala hra na rytíře z lomu a od vody. Ale pozor, nic neprozrazovat, ať si někdy příště užijí i ti, co s námi nebyli!

  

Před táborem jsme se rozdělili: Laďku, Marušku a Vojtu lákala kuchyně, ostatní polovypuštěné koupaliště poblíž. První byl ve vodě Ondra, pak Jana a Tereza, ušetřili čas, že se nepřevlékali. Všechny holky dorazily do vody také rychle a začalo mé přesvědčování. No nakonec jsem tam vlezl a po mně si dali říct i Martin a Kuba. Po obědě jsme balili a že to šlo celkem pomalu, nedošlo na hru žížalky, kterou prosazovaly holky. Namíchlo mě, že mi správce kempu říkal pane učiteli, takže jsme raději šli na vlak. Pochodové tempo opět narušovaly borůvky v okolí, nicméně vlak jsme stihli a v něm i nějaké úkoly do Zálesáka pro zájemce. Zlatým hřebem akce se stala zmrzlina v posledním vlaku, kterou na Ladčin pokyn zajistil Ondra (to abych reagoval na pamflet od TM).

 

Cesta z ráje ven

Každý se jistě rád dostane do ráje, ale nikomu se nechce z ráje ven, a proto všechny Kajky, které zavítaly na víkendovku do Příhraz, zjistily, že i náš Jirka jevil známky „divnosti“, a když opouštěl náš poslední dopolední výlet a bylo nad slunce jasnější, že se mu zpátky nechce, a tak se konečně dostanu k tomu, co vlastně Jirka provedl. Když jsme šli z výletu (Laďka, Maruška a Fífa byli vařit), tak jsme zamířili k rádoby koupališti a zde je první bod Jirkova šílenství

  1. šel se vykoupat! (i s palicí) a dále na cestě
  2. nám dával přestávky na borůvky a dokonce je prodlužoval (asi mu chutnalo),
  3. pomáhal malým, zdravotně nezpůsobilým a líným (!),
  4. ve vlaku jsem rozsedla svačinu a Jirka se dokonce zasmál spolu s ostatními (a také si neodpustil pár jedovatých poznámek),
  5. přežil dokonce i to, že jsme mu stále zpívali novou hymnu Skákala kachna (melodie podle nálady): Skákala kachna z Hostivic, skákala kachna na měsíc, skákala kachna stále víc, skákala kachna stále víc – a pak už nic!
  6. ve vlaku jsme dokonce dostali zmrzlinu!

Teda Jirko, ty zasloužíš…

POCHVALU.

TM

 

Zpravodajství Agentury JJP (Jeden Jirka povídal)

·        Také Tereza H. odmaturovala o jednu dvojku lépe než kdysi Jirka. Ano, to je opovážlivost, za kterou zaslouží černý puntík. Ale i tak jí půjčíme oddílový stan, který potřebuje na nějakou prázdninovou akci…

·        Ondra shání helium. Copak asi bude provádět?

·        Střední Kajky (to jsou ty, co byly na národním Zlaťáku, a pár dalších) nezapomněly na Jirkovy narozeniny a připravily řadu darů. Třeba miniaturní KPZ se bude hodit, ale možnost využití porcelánového půllitru je nejistá. Na to, co měly znamenat v písemném blahopřání řeči o nastupující pleši, se ještě A-JJP musí zeptat. Jirka dorazil na schůzku v saku a kravatě, protože pak zase hned běžel na zasedání zastupitelstva. Na hobla naštěstí nedošlo.

·        Agentura JJP nemohla vynechat ani oslavy stého výročí postavení staré školní budovy spojené se školní akademií, na které se vyskytovala řada Kajek. Tereza M. dávala tak okázale najevo, že se nechce fotit v obleku připomínajícím začátek minulého století, že bylo až jasné, že netouží po ničem jiném, až se mě i paní učitelka Doušová (taky mě učila) ptala, zda už se mi snímek povedl. Tereza J. zase byla převlečená za cosi černého ošklivého. Fífa měl v představení tuším něco o fotbale. Dana hrála na flétnu a její vystoupení jsem málem nestihl. Kajky Marešky předvedli své Citróny, které už jsem znal z dětského dne. Mezi loučícími se deváťáky jsme nemohli přehlédnout Lukáše K., který občas chodí s Milanem pomáhat na schůzky.

    

    

·        Školní oslavy zakončovala diskotéka, takže Jirka měl smůlu. Na dětském dnu slíbil středním Kajkám tanec a pak to „nějak“ nevyšlo, ale ve škole už nebylo vyhnutí. Lucka, Tereza M., Jana H. i další si pořádně ohlídali, aby Jirka nikam nezmizel a aspoň chvíli předváděl cosi, co by při troše dobré vůle mohlo připomínat tanec. I na jeden ploužák pak došlo…

·        Střední Kajky stále mluví o různých zahradních slavnostech a oslavách. Co jsme tak zaslechly, měly by se vyzkoušet zvláštní rodinné pochoutky všech členek této bandy. Že by střední Kajky na akce zvaly Jirku proto, že potřebují ochutnávače, nebo že by se bály, že všechny pochoutky samy nesnědí? Nebo že by si Jirku najímaly jako nepřekonatelného baviče?

·        Tereza M. chystala do školy několik referátů o hostivických památkách a také při školní akademii vystupovala s představením o historii školy. Má tedy perfektně nastudované všechny loni vydané letáky o Hostivici a čerstvou publikaci o historii školy. Z dotazů na závěrečné víkendovce se zdálo, že tyto materiály zná snad lépe než jejich autor Jirka. Terezo, tu nabídku, že ti v případě zájmu půjčím další materiály k hostivické historii, jsem myslel opravdu vážně. To by bylo, abych z tebe neudělal opravdového znalce (oddílový všeználek do Zálesáka!).

·        Starší Kajky určitě pamatují z dřívějších kajčích táborů Huberta. No a tenhle Hubert si sehnal zaměstnání ve Švédsku, ale v druhé půlce července přijede domů a bude mít svatbu. Bere si botaničku Arianu, kterou poznal na Fagaraši. Ano, bylo to při té výpravě, kdy jsem se vydal do Rumunska poprvé do vysokých hor. Ach jo, zase vymýšlet svatební dar…

·        Jana (co dříve vedla Kajky a znáte ji z ptačích akcí) úspěšně obhájila dizertační práci. A protože má hotové zkoušky, zanedlouho bude mít titul nejen před jménem, ale i za ním. Blahopřejeme (a závidíme).

 

Kde to bylo – kde to je

Aby si přišly na své i Kajky, které nebydlí na náměstí a v blízkém okolí, je tu tentokrát takový „špek“, snímek z roku 1947. Zachycuje dům patřící obci těsně před zbořením. Na jeho místě je dnes hřiště, a kdyby se jeden člen Kajek s významnými hostivickými předky podíval z okna před 60 lety, asi by ten dům viděl. Tak teď se, Kajky, ukažte: kde to bylo?

V červnovém čísle jsme předvedli snímek zachycující za druhé světové války roh ulic Čsl. armády a Jiráskovy. Uzenářství vlevo provozovala společnost Zemka, pekařství a dům za ním patřil Ferdinandu Párovi, jehož syn Vladimír bojoval právě v té době v britském Královském letectvu (RAF). Za tuto činnost ho zastupitelstvo města jmenovalo spolu s dalšími pěti hostivickými členy RAF dne 1. června 2006 čestnými občany města. Štít zcela vpravo patří nynější provozní budově Technických služeb, tehdy to ještě byly stáje statku čp. 100. Ještě si všimněte, že karlovarská silnice byla vydlážděna velkými kamennými kostkami. Kromě Jiráskovy ulice, která byla vydlážděna kvůli příjezdu k vojenským prachárnám, které stávaly v místech, kam dnes zasahuje letiště, mělo zpevněný povrch jen málo ulic v Hostivici.

 

Publikace o Hostivici

Maličko si přihřeji svou polívčičku a upozorním na některé materiály se vztahem k Hostivici:

·      V klubovně se našla zásoba barevných hostivických pohlednic z roku 1977, stačí si o ně říct.

·      Loni v listopadu vyšla sada letáků o jednotlivých hostivických památkách a čtvrtích. Členové je dostali, ale náklad už je prakticky rozebrán. Další zájemci tyto letáky ve formátu PDF najdou na internetových stránkách města www.hostivice.cz v rubrice O Hostivici – Dokumenty ke stažení.

·      Na stejných stránkách se dají najít digitalizované staré knihy o Hostivici a okolí. Všech devět knih bylo jednotně převedeno do formátu PDF a najdete je pod odkazem O Hostivici – Historie – Knihovna.

·      Ke stému výročí postavení staré školní budovy vznikla 28stránková brožura, kterou vydala základní škola. Při školní akademii se prodalo asi 30 výtisků, ale předpokládám, že zájem by měl být větší. Některý ze zbývajících výtisků by se měl dát získat ve škole u Jitky Hákové. Kdo dává přednost moderním postupům a barevným obrázkům, může si publikaci ve formátu PDF stáhnout z městských stránek, je zařazena jako poslední za hostivickými letáky.

 

 

 

Kajčí křik – zpravodaj oddílu mladých ochránců přírody KAJKY HOSTIVICE

12. ročník – 161. číslo, vychází 11. července 2006.

Za nepodepsané příspěvky plně ručí svou klávesnicí Jirka.

Kajky na internetu: http://www.volny.cz/kajky.hostivice, http://www.volny.cz/kajcikrik

Činnost oddílu Kajky podporují SMOP ČSOP z prostředků MŠMT ČR a město Hostivice.