Kajky Hostivice

 

GEOLOGIE

Zálesácké listy

 

 

 

5 základních hornin

 

Z kajčí sbírky poznáš 5 náhodně vybraných hornin. Sbírka by měla obsahovat: žulu, čedič, vápenec, mramor, pískovec, opuku, břidlici a buližník.

Žula je vyvřelina, která obsahuje křemen, živec a slídu. Má zřetelné krystaly. Barva je šedá nebo narůžovělá.

Čedič je těžká, černá, výlevná vyvřelina, s matným jednolitým povrchem. Někde (např. u Kamenického Šenova) můžeme pozorovat sloupcovou odlučnost čediče.

Vápenec je mořská usazenina ze schránek živočichů. Patří mezi měkké horniny (dá se udělat vryp). Barva je ovlivněna příměsemi. Často obsahuje zkameněliny.

Mramor je čistě bílý, velmi jemnozrný krystalický vápenec.

Pískovec jsou zpevněná zrna křemene. Zrna mají žlutookrovou barvu a jsou hmatatelná.

Opuka má jemnější zrna než pískovec. Je běložluté až zlatožluté barvy.

Břidlice je usazená jílovitá hornina tvořená černými nebo černošedými plátky.

Buližník má černošedou barvu s žilkami čistého křemene. Je tvrdá usazenina.

 

Nerost a hornina

 

Nerost (minerál) je sloučenina nebo prvek. Sůl kamenná je sloučenina - chlorid sodný, proto patří mezi nerosty, křemen je sloučenina - oxid křemičitý, grafit (tuha, saze i diamant) je pouze prvek - uhlík. Nerosty se vyznačují krystaly a většinou se dají štípat podle lesklých ploch.

Nerosty se dělí podle tvrdosti. Stupeň tvrdosti je jeden ze základních údajů o nerostu. Stupnice obsahuje tyto nerosty:

1. mastek

6. živec

2. sůl kamenná

7. křemen

3. kalcit

8. topas

4. fluorit

9. korund

5. apatit

10. diamant

           

Hornina vzniká promícháním určitých nerostů nebo se k nerostu dostanou příměsi. V žule můžeme najít nerosty - křemen, živec a slídu. Vápenec je převážně tvořen nerostem kalcitem, ale má podle místa vzniku různé příměsi, které určují jeho barvu (např. uhlík barví do šeda, železo do rezava).

 

Horniny podle vzniku

 

Horniny dělíme na vyvřelé, usazené a přeměněné.

 

Vyvřelé horniny vznikají sopečnou činností. Jádro planety je dosud žhavé a vlivem této vysoké teploty a tlaku se zde taví horniny. Tekuté horniny si hledají cestu k povrchu a protavují se horninami, které jim stojí v cestě. Na povrchu potom vytétají v místě zvaném sopka a postupně se ochlazují. Horniny vyvřelé a zchladlé na povrchu se nazývají výlevné. Jejich nerosty nejsou poměrně rychlým chladnutím vykrystalizovány. Při výtoku lávy mohou létat i kameny, když se poslední úsek působením tekutých hornin roztrhne, aby jim uvolnil cestu. Některé horniny mohou zchladnout i pod povrchem. Tyto vyvřeliny se nazývají hlubinné a jejich nerosty mají alespoň částečně tvar krystalů. Sopečnou činností se z jádra planety uvolňují plyny, ze kterých vznikl plynný a kapalný obal Země (atmosféra a hydrosféra). Mezi vyvřelé horniny patří např. žula – hlubinná, čedič a znělec – výlevné. Nejznámější oblastí vzniklou sopečnou činností je České Středohoří.

 

Přeměněné horniny vznikají působením velké teploty a tlaku, avšak nedojde k roztavení horniny. V hornině se pouze změní postavení a částečně složení nerostů. Některé krystaly nerostů se změní a mohou se vytvořit i nové. Tyto horniny mohou vzniknout přeměnou vyvřelých i usazených hornin. Přeměna trvá stovky až tisíce let. Nemusí vzniknout na velkém území. Přeměněné horniny najdeme vždy v okolí vyvřelin, neboť magma, které už nemělo sílu je roztavit, na ně působilo svým teplem. Přeměněné horniny mohou vzniknout, když se pod zemí vznítí uhelná sluj - přemění se okolní většinou jílovité horniny. Přeměněné horniny jsou např. rula a mramor.

 

Usazené horniny: Vlivem změn teploty a působení vody se horniny rozrušují. Do pukliny nateče voda, která v zimě zmrzne a zvětší svůj objem. Ve větší spáře se uchytí borovička a svými kořeny spáru ještě více roztahuje až se její část odlomí a spadne. Spadlé drobnější části pak voda odnáší na jíná místa, kde v řekách, mořích a hlavně na dnech oceánů dochází k usazování zvětralých hornin nebo schránek vodních živočichů. Usazují se ve vrstvách nad sebou a po čase (po tisících let) dochází tlakem vyšších vrstev ke zpevnění. Mezi usazené horniny patří například pískovec, vápenec, jíl a uhlí. Nejbližšími velkými oblastmi usazených hornin jsou Barrandien (oblast od Prahy po Plzeň, patří do ní i Český Kras) a Česká křídová tabule (celé Polabí).

 

Zemětřesení se projevuje náhlým chvěním a otřesy zemského povrchu. Často je spojeno se sopečnou činností. Odborníci jsou schopni na základě měření zemětřesení předpovědět. Příznaky se dají poznat i zběsilým utíkáním zvířat z nor a náhlou ztrátou vody ve studni. Může být velmi nebezpečné zvláště ve městě, neboť může vyvolat i zřícení domů. Největší nebezpečí vzniku zemětřesení je na okrajích světadílů. Světadíly i dna oceánů jsou tvořeny deskami, které se přes sebe přesouvají. Tím vzniká energie, která se pak zemětřesením uvolňuje. Naštěstí se zemětřesení častěji vyskytuje v oceánech než na pevnině. V ČR silnější zemětřesení nehrozí.

 

Vrásnění je jev, kdy se vrstvy působením tlaku různě zkroutí nebo prohnou. Vrásy se mohou tvořit ohybem, kdy hornina na vrchu vrstvy rozpuká, nebo plasticky, kdy se vrásnění přenese i do hmoty vrstvy a ta se provrásní. Neumožňuje-li hornina prohnutí, dojde k jejímu popraskání a ke zlomům. Při zlomech může část vrstvy poklesnout (v části jedna vrstva chybí nebo je níž než jí odpovídající pokračování) nebo se přesmyknout (jedna vrstva se v určité části pod sebou opakuje dvakrát). Známý očkovský přesmyk je pozorovatelný v Českém Krasu v lomu Kobyla.

 

Pravěký život

 

Vývoj naší planety probíhá již velmi dlouhou dobu a člení se do několika částí, z nichž každá je něčím typická.

Planeta vznikla shlukováním prachu, který se po spojení otáčením ochlazuje. Její stáří se odhaduje na 4 600 000 000 (4,6 miliardy) let. Pro každou jednotlivou část jsou významní určití živočichové a rostliny, které můžeme najít v horninách jako zkameněliny.

 

Prahory představují nejstarší období. Horniny z této doby jsou značně pozměněné (přetavené a stlačené). Koncem prahor začíná vznikat život.

 

Starohory – ve starohorních horninách se nacházejí zbytky jednobuněčných organismů, láčkovci, kroužkovci, ramenonožci. Tyto zbytky naznačují značně mnohotvárný život v moři. Ze starohor pocházejí buližníky například v Šárce a na Čičovickém kamýku.

 

V prvohorách probíhala velká horotvorná činnost. Období se rozděluje na šest úseků:

Významnou prvohorní oblastí je Barrandien. V karbonu a permu vznikly také černouhelné pánve (stromové kapradiny, přesličky a plavuně odumíraly v bahně bez přístupu vzduchu).

 

Druhohory znamenají veliký rozvoj plazů a vyhynutí trilobitů a graptolitů. Mají tři úseky:

Významná druhohorní oblast je Česká křídová tabule.

 

Třetihory – vyvíjejí se listnaté stromy, savci a ptáci. Koncem třetihor dochází k výraznému ochlazení. V této době vznikla podkrušnohorská uhelná pánev.

Během čtvrtohor se střídají doby ledové a meziledové, vyvíjí se člověk.

 

Půda

 

Půda je jednou ze základních podmínek života. Bez půdy by nevyrostly žádné suchozemské rostliny, které používáme jako potravu. Půda se sice obnovuje, ale velmi pomalu. Pokud ji zničíme, nemůžeme ji nahradit.

 

Půda je oživený útvar, který vznikl dlouhodobým přirozeným vývojem na povrchu horninového podloží. Tvoří ji částice rozpadlé horniny, částečně rozložené zbytky těl rostlin a živočichů (souhrnně zvané humus), půdní voda a vzduch.

V půdě probíhá neustálý koloběh. Z půdy čerpají potřebné živiny rostliny, kterými se živí živočichové. Po uhynutí se rostlinná i živočišná těla rozkládají na látky, které opět využívají nové rostliny. Rozklad provádějí malí tvorové zvaní rozkladači. Rozkladači jsou pro život na Zemi stejně důležití jako rostliny a živočichové. Pokud by neexistovali, hromadily by se mrtvé tělesné schránky tak dlouho, až by rostliny neměly z čeho růst. Nezbytná je činnost žížal a dalších živočichů, kteří nejen rozkládají zbytky, ale také provzdušňují půdu.

 

Půda vzniká velmi pomalu. Jeden centimetr půdy se vytvoří podle podmínek za 100-300 let. Aby mohla vzniknout půda, musí se nejprve rozpadnout horninové podloží. Hornina, ze které vznikne půda, se nazývá matečná. Hornina určuje druh půdy, který se na ní vyvine. Na rozrušené hornině se uchytí lišejník, později mech, byliny a nakonec vyrostou stromy. Odumíráním rostlin a rozkladem jejich těl se vytváří humus. Podle množství humusu, který se uspořádává do určitých vrstev, můžeme odhadnout stáří půdy.

Rychlost vzniku půdu závisí na matečné hornině (jak snadno zvětrává), na podnebí (vlhkosti, teplotě, mrazech), na rostlinách, které osidlují vznikající půdu, na množství a druhové skladbě rozkladačů, na tvaru terénu (ve svahu je půda snadněji splavována), na čase a na vlivu člověka.

Člověk při své činnosti často mění půdu. Orání je vlastně činnost, která zvyšuje úrodnost půdy. Při stavební činnosti mizí pod zástavbou cenná půda. Pokud se hmota tvořící půdu převáží na jiné místo, nazýváme ji zeminou. Není už to půda, protože se ztratila vazba na matečnou horninu i na další okolnosti vzniku.

Podle množství a kvality humusu se půdy dělí na různé druhy jako jsou černozemě (nejkvalitnější, s vysokým obsahem humusu), hnědozemě a hnědé půdy (s velkým množstvím humusu, využívané v zemědělství), podzolové půdy (jejich humus je vyplavován podzemní vodou) a nivní a lužní půdy, které vznikají na územích zaplavovaných vodou při povodních (rostou na nich lužní lesy).

 

Eroze

 

Voda z deštů, mlh i sněžení při svém odtoku narušuje povrch půdy. Jednotlivé její částečky přitom odnáší s sebou. Rozrušování povrchu a jeho odnos se nazývá EROZE. Vliv na rychlost odnosu má složení (tvrdost) hornin, tvar povrchu půdy a rostlinný kryt, které odnos mohou značně snížit. Odnesené části se v řece mohou usazovat. Řeka se zařezává hlouběji do podkladu a ve vyšších místech zůstávají terasovité naplaveniny usazených hornin. V zatáčkách (meandrech) řeky na jedné straně voda rozrušuje břeh a na druhé nesené částečky ukládá. Takovýmto rozrušováním si může zkrátit cestu a z bývalého meandru se stane slepé rameno, které s řekou již není spojeno. Může dojít i k propojení dvou řek, když si v oblouku u sebe rozruší břeh tak, že z něj nic nezbyde. Vymíláním balvanu menším valounem vznikne tzv. obří hrnec. Díky erozi vznikla skalní města i viklany a pokličky (pokličky jsou známé v Kokořínském dole, skalní města v Českém ráji, Hruboskalské, Adršpašsko-Teplické a další).

Také ledovec se podílí na rozrušování a přenosu hornin. Z dob ledových zbyly i na našem úzení morény – nevytříděné usazené horniny z jiných území, které ledovec hrnul před sebou.

I vítr mění tvary kopců. Suché větry mají za následek vznik pouští. U nás se podílejí na obrušování skalního povrchu a vytvářejí spraše – jemné částice jsou nesené větrem a znovu ukládané. Spraše jsou vhodné pro výrobu cihel.

Dokonce i zemská přitažlivost tvaruje povrch země. Není-li svah zpevněn např. rostlinami, může po čase dojít k jeho sesunutí. U úpatí kopců nacházíme kameny spadlé z tohoto kopce. Byly narušeny působením vody, až ztratily stabilitu a spadly dolů. Také usazené horniny na šikmém skalním povrchu se po velkých deštích mohou dát do pohybu. Spodní vrstva se vodou změní v kašovitou hmotu, na které se vyšší vrstvy vezou.

 

Krasové jevy

 

Krasové jevy vznikají v rozpukaných vápencích, které jsou ve vodě poměrně dobře rozpustné. Oblast musí mít dostatek srážek, rovný terén (aby voda neodtékala) a malé množství rostlin na povrchu. Vápence nesmí obsahovat mnoho příměsí a nesmí se střídat s vrstvami jiných hornin. Voda vápenec rozpouští a při poklesu tlaku ho opětovně vylučuje ve formě krápníku.

 

Povrchové krasové jevy:

 

Podzemní krasové jevy:

Podzemní krasové jevy najdeme nejčastěji ve vápencích silursko - devonského (prvohorního) stáří. Mezi podzemní krasové jevy patří jeskynní systémy. Vznikají prouděním podzemní vody po puklinách, které se rozpouštěním vápence zvětšují. Tvoří se velké podzemní toky s větší možností eroze. Patra jeskyní vznikají vzestupem nebo poklesem hladiny podzemní vody. Stalaktit je krápník rostoucí ze stropu. Od země se zvedá stalagmit, a dojde-li k jejich vzájemnému spojení, vznikne stalagnát. Velké jeskynní systémy se nacházejí v Českém i Moravském krasu.

 

Návštěva místa dobývání nerostných surovin

 

Dobývání nerostných surovin je činnost, která nevratně mění krajinu. Malé lomy mohou krajinu obohatit o neobvyklé tvary (např. známý lom Velká Amerika u Mořiny). Velkolomy však jednoznačně krajinu poškozují a ochuzují. Velké hnědouhelné lomy v severních Čechách doslova obrací zem v obrovských plochách bez ohledu na přírodu, řeky, vesnice či památky. (V Ervěnicích by mohla řeka Bílina zaplavit velkodůl, proto je vedena v rourách, které vypadají jako divný ropovod.) V Českém krasu (Čertovy schody aj.) mizí celé vápencové kopce do pytlů s vápnem a cementem. V severních Čechách se těží celé čedičové kopce (např. Tlustec), aby z nich vznikl stavební kámen. Těžba zlata se vyplatí tehdy, pokud ruda obsahuje asi 2 gramy v jedné tuně horniny. Vytěžená hornina se odkládá na haldy. K získání zlata se používá velmi jedovatý kyanid, známý z detektivek jako cyankali. Těžba zlata hrozí na více místech naší vlasti.

Těžba nerostných surovin je pro náš život nezbytná. Musí se však těžit citlivě s ohledem na okolní krajinu. To byste si měli uvědomit při své návštěvě lomu.

 

Geologická stavba Hostivice a okolí

 

Území Hostivice je geologicky tvořeno výhradně usazenými horninami různého stáří, vyvřelé ani přeměněné horniny zde nenajdeme. Nejstaršími horninami v Hostivici a okolí jsou prvohorní jílovité břidlice. Tyto horniny vznikaly v ordovickém moři asi před 450 milióny lety. Stejného stáří je podloží většiny Prahy a ordovik tvoří také hřeben Brd.

Prvohory skončily hercynským vrásněním, které vyzvedlo povrch. Moře se na naše území znovu dostalo až v druhohorním období zvaném křída asi před 100 milióny lety. V této době se usadily pískovce, jílovce a opuky. Po ustoupení moře byly tyto horniny erodovány, ale dodnes se zachovaly jako různé vyvýšeniny. Pískovcový blok tvoří například kopeček u rybníka Kaly, kde dříve stával gloriet, nebo vrch Krahulov. Stejnou horninou jsou tvořeny také Chrášťanské vrchy, ve kterých má Hostivice jediný zdroj pitné vody vhodný pro hromadné zásobování. Opuka, jemnozrnná nažloutlá hornina s vápnitou příměsí, se nachází například mezi Jenečkem a Hostivicí nad železniční tratí.

Na konci druhohor moře ustoupilo z Čech a krajina se začíná během třetihor tvarovat erozními pochody. Současné čtvrtohory trvají zhruba 2 milióny let a spíše než geologickou událostí jsou vymezeny vznikem člověka. Zvětráváním pískovců během čtvrtohor vznikly písčité hlíny, potoky kolem svých koryt usadily písčité nebo štěrkopísčité náplavy. Na závětrných svazích se usazovaly částečky prachu unášené větrem, ze kterých vznikly sprašové hlíny.

 

Do tohoto úkolu si můžete připravit povídání o libovolném území.